Dnešní den se mi moc líbil. Jeden z nejhezčích dnu tady. A přitom začal tak jako že vlastně nehezky.
Celou noc fakt breezy, ráno slyším, jak Danger noodle odchází cca ve 4, chtěla být na východ slunce na vrcholu. Na tuhle romantiku už asi nemám věk a klasicky se hrabu ven před šestou. Po pul sedmý frčím… ano správně, modří již vědí … do kopce. Ono to vlastně ani jinak nejde, když chci na vrchol, že jo.
Je to jenom kousek, takže v cca půl osmý tam jsem. Hrozně to fouká. Poprvý mám na kalhotech připnutý i nohavice a beru bundu a nasazuju kapucu a je to tak tak. A po cestě mě předbíhají běžci v tričkách a kraťasech. Nechápu. Jako běžet do toho šílenýho kopce? A kdy jako vyběhli? Ja ho začal jít včera? Normálně blázni.
Jsem nahoře cca 10 min a seshora vidím šňůru lidi. Co to je? Aha, víkend. Day hikeři. Ale takhle brzo? Asi romantici.
Celý den potkávám strašně lidí. Běžci, day hikeři. S jednim klukem se dávám do řeči. Že prý už byl v Praze na pride festu. Nabízí mi jablko. Rád přijímám.
Po cca 10km přicházím do velkého kempu (little jimmy kemp). Je to vyhlášený kemp pro spousty stanu. Jsou tu stoly s lavicemi, ohniště, takovy jako kamna a nějaký stádo skautíků staví akorat stany. V 11? No nevím. Je jich asi 20 stanů a po okolí vidím další a další. Tady to bude přes noc velký.
U stolu sedí pár hikerů. Vyndavám jidlo, že si udělám ramen. A nastane úplně neuvěřitelná situace. Znenadání se objeví nějaká paní a ptá se, jestli jsem pct hiker. Přitakávám a ona mi podává jablko a 2 pomeranče. Že prý jsou trail magic, ale že čekají hikery až tak ve 4 a pak že bude curry a hotdogy. Koukám jak jelen, ale říkám, že jenom sním ramen a musím běžet. Tak se omlouvá a jestli chci teda víc jablek. Moc děkuji, že to tak stačí. Sedám si a pak se to stane. Od ostatních stolu se zvedají dayhikeři a každý mi něco přináší. Cliff bary, chipsy, mandle, oříšky. Vůbec nevím co mám říct. Přejou mi šťastnou cestu do Kanady. Normálně jsem na měkko.
Najím se, vsem moc poděkuju a vyrážím dal.
Asi za hodinu trail přechází highway 2 a jde se přes parkoviště. Na parkovišti je velký party stan a z pod něj na mě mávají nějaké paní. Tak jdu k nim a nevěřím svým očím.
Are you PCT? Come here. Pod stanem je obrovský stůl se vším možným jídlem a coolery s pitím. Nejdřív si myju ruce, pak dostávám pivo a dělám si 2 obrovsky krůtí sendwiche, spoustu zeleniny, ovoce. Prostě nebe. Postupně se tam sejde asi 10 hikerů. Tohle nezažil zatím nikdo.
Ma to na svědomí hiker snow angel. Letos nejde a tak jenom pomáhá. Je tady už třetí vikend za sebou a pomáhají mu 2 japonky. Nakoupili neskutečný množství jidla a pití. Lze tu dobít telefon. Fakt nechápeme nikdo. Zajímalo by mě, kolik do toho musel dát peněz. Muj skromný odhad je tak 15 tisic Kč jenom za jídlo. 3. Vikend za sebou. A to nepočítám čas co tam stráví. Tohle je neskutečný. Trail angels jsou prostě neskutečná parta lidí.
Asi po hodině se loučím a vyrážím. Jde se pro změnu do kopce. Ale asi jenom hodinu a pak asi 2 hodiny cik cak slézám dolů. Chtěl jsem jit jenom kousek, ale obě místa, co jsem si naplánoval jsou v zóně shořelých stromů, tady spát nechci.
Tak hledám další ten site a nacházím celkem velký kemp za 7 mil. Ok, to by šlo.
Přicházím k zavřenému useku PCT. Je zavřený kvůli nějakým chráněným žabkám či co. Každopádně se to musí obejít po highway 2 asi 2.5 míle a cesta nic moc. Jezdí tu hejsci z LA v porsche a testují co auta umí. Takže občas je to o strach.
Sejdu ze silnice a procházím velkým kempem. Jsou tu auta, spoustu lidi, muzika, grily jedou na plný pecky. Pak mi to dochází. V pondělí je memorial day a všichni vyrazili na prodloužený vikendy. Proto tolik lidi všude.
Kemp je to dlouhej. Na konci je stůl s lavici, tak na chvíli sedám, piju a jen tak koukám. Z kempu se blíží skupina ženskejch s dětma a psama. Jdou se projit. Když kolem mě prochází, zeptá se mě jedna z ženských, kolik mam za sebou mil. Asi vypadám zdrchaně. Tak se ptám jestli myslí dneska, nebo od začátku. Vyvalí na mě oči, tak říkám, že jsem vyrazil ze san diega. Začnou ve španělštině něco vykřikovat obklopí mě a hned vyzvídají. A jak že se jmenuju, říkám, že Michal. A jedna z nich povídá: you are czech? To zas vyvalím oči já. Jak že to vi? Že prý nějakou dobu v Česku žila. Pak se znovu bavíme o pct. Že prý by jí chtěla jít taky, ale se psem. No, prostě, jsem velká atrakce i pro děti. Hned mě zvou na misto č. 5, ze grilujou a mají spoustu jídla piti. S díky odmítám, že ještě musím kus ujít. Nechápou. Vždyť už je půl šestý, kam chci jít? Říkám že ještě 3 mile. Tak se loučíme a mávají mi dokud nezmizím.
Vracím se na PCT trail a už se mi stýská. Takhle dlouho jsem, mimo města, mimo trail nebyl. Jde se z kopce,kolem potůčku, jde se mi krásně. Pak se cesta napojí na pct, říkám nahlas ahoj pct, tak co, jak pokračujeme? Ano, správně, hodinu do kopce. Pct nikdy nezklame :)
Dorazím do cooper canyon kempu. Je to celkem velký kemp asi pro 20 stanu. Už jich tu tak 10 je. Ale ne všechno pct. Je tu dokonce i záchod. Velká vymoženost. Jsou tu bedny na jidlo proti medvědům.
Dělám si čaj a bagel.
Vedle u stolu sedí ten tatík s tim klučinou. Dáváme se do řeči. Vyrazili 4. 5. Pct chtěl jít kluk (magnus, 11 let). Táta Swain ho doprovází. Jdou celou pct a jsou ze seattlu, takže jdou vlastně domů. Klučina je borec. Dělají denně cca 20 mil i víc. Je to 😈.
Bavíme se o všem možném a nakonec si na sebe bereme kontakty, že až dorazím do Seattlu, že mu mám zavolat (budou tam určitě dřív) a že zajdeme někam na čaj/pivo. Moc milí oba.
Padá tma, Magnus už leží ve spacáku oba spí na cowboye. A já se pomálu taky balím dostanu.
Zuby, převlíknout, přikrejt, napsat zápisky a spát.
Moc hezkej den.
Brou
32km ( celkem 632km)
Komentáře (2)